Vlády ukládají vývozní daně - také nazývané jako tarify nebo cla - za produkty, které tyto společnosti vyrábějí v této zemi, ale prodávají (přinejmenším částečně) v jiných zemích. Vývozní daně přinášejí vládám peníze a mohou pomoci kontrolovat vývoz cenných zdrojů.
Jak fungují vývozní daně
Vlády vybírají daně z věcí a lidí z mnoha různých důvodů. Hlavním úkolem zdanění je poskytnout vládě finanční prostředky na financování jejích operací, mezi něž patří například silnice a další infrastruktura, obranné a donucovací orgány, vzdělání a soudní systém. Celníci úředníci monitorují to, co se děje a vystupuje ze zemí prostřednictvím oficiálních bodů, a vybírají vývozce daně z určitých položek za stanovenou sazbu. Vývozci musí platit tyto daně, aby vymazali cla a odesílali své výrobky.
Účel vývozních daní
Mnoho zemí bohatých na zdroje vybírá daně z vývozu na produkty vysoké hodnoty, jako je ropa nebo nerostné suroviny; například Mozambik vybírá daně z vývozu na diamanty a Thajsko má komplexní systém povolení, kvót a daní na vývoz teakového dřeva. Země vybírají také vývozní daně, aby odradily od vývozu a povzbuzovaly výrobce k tomu, aby v rámci země drželi více produktů.
Vývozní daně z USA
Článek I, pátá doložka americké ústavy zakazuje vývozní daně z jakéhokoli zahraničního amerického produktu. Zákaz vychází z obav ze silného bavlněného průmyslu v 18. století a do určité míry z likvidních rafinerií, zejména z producentů rumu. Mnoho hospodářských odvětví se rozvíjelo v rámci kolonialismu a bylo silně závislé na ziscích z vývozu do Evropy.
Použití vývozních daní
V současné době využívá řada zemí vývozní daně z primárního vývozu, zejména primární komodity, jako je ropa, měď, cín, tvrdé dřevo, pšenice, káva a cukr. Země vyvážející komodity používají vývozní daně jako zdroj příjmů a také jako způsob zprostředkování toku cenných zdrojů mimo zemi, takže zásoby jsou vyčerpány pomaleji. Před několika sty lety se vývozní daně značně zohledňovaly v obchodních politikách zemí, které byly založeny především na merkantilismu.
