Tradiční (nebo nákladové) náklady a cílové náklady jsou nejčastěji používané metody oceňování zboží a služeb. Obě metody sdílejí některé podobnosti a také vykazují určité rozdíly. Firmy si zvolí způsob, který je nejvhodnější pro svůj trh, produktový mix a pozici v průmyslu.
Pozadí
Tradiční nebo náklady-plus náklady byly kolem po mnoho desetiletí, mnohem delší než cílové náklady. Většina podniků to upřednostňuje. Cílová cena byla vyvinuta v šedesátých letech výzkumníky trhu a nákladů, kteří pracují pro společnost Toyota. Cílový náklad je stále nejrozšířenější a nejvíce se s Japonskem spojuje. Mnoho z předních japonských výrobců, jako jsou Nissan, Toshiba a Toyota, je známo svou oddaností cílovým nákladům.
Metodologie
Tradiční náklady zahrnují nejprve stanovení celkových nákladů na produkt (přidání přímých, nepřímých a fixních nákladů na celkovou produkci, výpočet jednorázových nákladů a přidání částky pro očekávaný zisk (tzv. Ziskové rozpětí)., zisková marže se odečte od stanovené tržní ceny, aby se určila cílová cena. Následně se výrobní postupy soustředí na tyto náklady. V zásadě cílová cena stojí opačným směrem, než je obvyklá cena.
Výhody
Každá metoda má výhody. Podniky jako tradiční náklady za svou jednoduchost. Nejprve je zapotřebí jen málo údajů pro stanovení cenových rozdílů a pozdější úpravy cen lze provádět jednodušeji než u cílových nákladů. Cílový náklad je chválen za svou efektivitu a zaměřuje se na udržení nízkých nákladů.
Nevýhody
Nevýhody tradičních nákladů zahrnují tendenci podhodnocovat náklady a nadhodnocovat zisky, což vede k nehospodárným výdajům a neziskovému produktu. Je také kritizován za neúčinnost. Cílové náklady jsou kritizovány kvůli složitosti a rigiditě. Vyžaduje mnohem větší pozornost životního cyklu výroby. Tradiční náklady jsou vhodnější pro procesně orientované podniky, které používají nepřetržitou výrobu. Cílové náklady jsou vhodnější pro podniky zaměřené na montáž, jako je výroba automobilů.
